Ve sněmovně se diskutuje o zrušení lustračního zákona. Vedou se vášnivé diskuze o tom, zda se lustrace nepřežily, zda nejsou diskriminační, zda jsou seznamy přesné, zda ekonomická kontrarozvědka byla OK a naopak boj s vnitřním nepřítelem horší. Tyto jednotlivosti nejsou vůbec podstatné. Stejně tak jako není podstatné samotné zrušení lustračních zákonů.
Lustrační zákon omezuje přístup k některým funkcím ve státní správě lidem, kteří se v zákoně definovaným způsobem zapletli s komunistickým režimem a kteří se narodili před 1.12.1971. Na počátku své působnosti se lustrační zákon vztahoval na cca 6 milionů potenciálních uchazečů (lidé ve věku 20-60 let) o omezený okruh státem placených funkci. Za dvacet let (ke konci roku 2011) bylo vyřízeno 458440 žádostí podle tzv. velkého lustračního zákona a 10045 bylo pozitivních, podle tzv. malého lustračního zákona to bylo 24295 žádostí a z nich bylo 4745 pozitivních. Takže za dvacet let bylo zabráněno vykonávat nějakou státem placenou práci ve vedoucí funkci necelým 30000 lidí. Podstatné rovněž je, že 75% žádostí bylo podáno v prvních třech letech působnosti zákona. Počet žádostí s narůstajícím časem prudce klesá.
A jaká je situace dnes? Počet lidí, kteří jsou v produktivním věku a jsou narozeni před 1.12.1971 je méně než 3 miliony. Za deset let jich bude polovina, tedy cca 1,5 milionů. Počet žádostí o lustrační osvědčení se nyní ročně pohybuje v tisících a počet negativních osvědčení ve stovkách. Znamená to, že v důsledku lustračních zákonů, pokud by zůstaly platné, bude zamezen přístup do některých vybraných funkcí ve státní správě ročně pouze několika stovkám lidí. Je to moc, nebo málo? Domnívám se, že to stačí k tomu, aby se nic neměnilo a aby byly tyto zákony ponechány v platnosti.
Stojí za to ponechat lustrační zákony v platnosti právě proto, že dopadnou už jen na pár stovek případů ročně; právě proto, že není žádný důvod, proč by společnost měla ekonomickou moc dobře informovaných komunistických kádrů nabytou na počátku 90. let dále zcela zbytečně posilovat mocí ve státní správě; a především proto, aby se nezapomínalo, že totalitní moci se nemá ustupovat. Jde o morální imperativ neospravedlnitelnosti aktivního zapojení se do represivní mašinérie totalitního systému. Jde o princip.
