K čemu nám je pamětní deska?

Předposlední květnová sobota roku 2015. Nad Dolními Břežany přesně v 8:45 burácejí motory dvou bojových letounů JAS-39 Gripen. Budíček pro všechny kdo ještě spali. Leckdo možná zanadával, co ti vojáci blbnou.

Lítat v sobotu ráno takhle nízko nad zemí. Pro ty, kdo neví: byl to pozdrav a vzkaz. Z budoucnosti do minulosti. Byl to pozdrav současných letců svým předchůdcům a vzorům. Byl to také vzkaz, že je potřeba nezapomínat. A kdo je tím vzorem a na koho nemáme zapomenout?

     Začněme pěkně popořádku. Píše se rok 2010. Právě byla u nás v obci dokončena obnova pomníku padlým a u této příležitosti se zde koná malá oslava. Žáci základní školy zazpívali, hasiči drželi čestnou stráž, starosta řekl pár slov. Sešlo se několik pamětníků. Když už se společnost rozchází, oslovuje mně neznámý muž. Říká, že je ze sousední vesnice, že se zajímá o letectví, že se u nás ve vsi narodil nějaký letec, že bojoval, že přežil válku a zasloužil by si pamětní desku. Jsem nedůvěřivý. Konstatuji, že můj otec taký bojoval, a jeho bratr taky, a že taky nemá žádnou pamětní desku. A ještě dodávám, že kdyby každý, kdo bojoval ve druhé světové válce a měl to štěstí, že přežil, měl mít pamětní desku, tak bude na každém domě. Diskutujeme a necháváme to být.

     Po nějakém čase se potkáváme znovu. Fandové našich letců v Královském letectvu Velké Británie mezitím vypátrali mnoho dalších detailů. Našli dceru onoho letce, žijící v USA. Zjstili, že lítal pro Baťu, utekl do Anglie, absolvoval celou bitvu o Anglii, mnohokrát nouzově přistál, havaroval s generálem Sikorským, legendárním exilovým premiérem polské vlády a nepřítelem Stalina, a jako jediný nehodu přežil, že v roce 1950 znovu prchal z Československa, tentokrát před komunisty a jejich lágrem. Teď již chápu, proč chtějí, aby se na Eduarda Prchala nezapomnělo. Chtějí, aby se nezapomnělo na hrdinu, kterým plukovník Prchal jistě byl, aniž by to sám nějak chtěl.

     Eduard Prchal byl jedním z mnoha, kteří byli připraveni ve válce obětovat svůj život za svobodu těch ostatních. Byl jedním z mnoha, kteří měli odvahu k činu. Zároveň je jedním z mála, o kterých se něco ví, kteří nejsou zapomenuti. Už chápu proč má mít Eduard Prchal v Dolních Břežanech svoji pamětní desku. Patří k těm, jejichž osud je něčím výjimečný. K těm, jejichž činy jsou zdokumentovány a na které se nemá zapomínat. Díky pamětní desce Eduardu Prchalovi nezapomeneme ani na tisíce dalších, kteří měli stejnou odvahu a odhodlání, ale o kterých nevíme vůbec nic. Každá komunita potřebuje své hrdiny. Díky pane Prchale. Dolní Břežany svého hrdinu našly.