Už mnohokrát v minulosti se ruské impérium dokázalo s jinými impérií domluvit na rozdělení Evropy. Alexandr I. si rozdělil Evropu s Napoleonem. Stalin to zopakoval s Hitlerem. A po druhé světové válce v Jaltě Sovětský svaz s Británií a USA. Proč to nezkusit znovu?
Území, které se nachází mezi Německem a Ruskem, vždy tvořilo jakousi nárazníkovou zónu. Prostor, kde se střetávaly zájmy Německa a Ruska. Hospodářsky byla střední Evropa pod německým vlivem po staletí. Po porážce Německa ve druhé světové válce byl hlavní soupeř Ruska (Sovětského svazu) z tohoto prostoru odstraněn a na půl století zde zvítězily ruské (imperiální) zájmy. Po roce 1990 Rusko ztratilo své "okno" do Evropy, přišlo o Pobaltí a také o celou střední Evropu. Do tohoto prostoru se vrátilo ekonomicky silné Německo, které je dnes nejvýznamnějším hospodářským partnerem středoevropských států a jeho politický vliv je v těchto zemích institucionalizován Bruselem.
Jaký bude další vývoj v EU není jasné. Vzhledem k vysokému stupni globalizace a internacionalizace ekonomiky však v zásadě máme dva možné scénáře dalšího vývoje. Pokračující a hlubší integrace členských zemí EU, což nutně povede k omezení suverenity a svrchovanosti jednotlivých národních států. Pro Česko to znamená, že by zůstalo pod vlivem Německa, ale v rámci většího celku, snad s nějakým transatlantickým prvkem směrem k Velké Británií a USA. Druhou možností je jistá forma desintegrace na menší unie. Pravděpodbně by vznikla nějaká forma středomořské unie, vedené Francií, Itálií a Španělskem a unie skandinávské, složené ze zemí jako jsou Dánsko, Finsko, Švédsko, Norsko a Pobaltí. Pro střední Evropu bude nejdůležitější otázkou, co se v takovémto desintegračním scénáři děje s Německem, protože o střední Evropu (tedy i o Česko) bez Německa nebude mít kromě Ruska nikdo zájem. Při rozpadu EU na menší celky tak bude střední Evropa volit, zda být součástí nějaké formy německé unie, tvořené Německem, zeměmi Beneluxu, Rakouskem, Českem, Slovenskem, Maďarskem, Slovinskem a Chorvatskem, a nebo zda připustit návrat do sféry vlivu Ruska.
Co se střední Evropy týče, tak současné Rusko nikam nespěchá. S potěšením sleduje, co se v prostoru mezi Německem a Ruskem děje. Stoupající nacionalismus, populismus, xenofobie, ekonomické problémy, to vše jsou faktory posilující tendence k rozpadu EU. Rusko čeká a testuje možnosti, jak ukazuje nedávné vyjádření Fjodora Ljukanova, předsedy vlivné Rady pro zahraniční a obrannou politiku. Ljukanov ve vládním deníku Rossijskaja Gazeta v souvislosti s děním na Ukrajině konstatuje, že prostor mezi Ruskem a Německem může vyvolávat problémy, které staví velké hráče proti sobě, a navrhuje Bruselu problémy v tomto prostoru vznikající řešit dohodou o nějaké formě spolupráce. Je zřejmé, že pojem spolupráce znamená nějakou formu rozdělení sfér vlivu. Jako již mnohokrát v minulosti.
Zapomeňme proto na české sny o nějaké třetí cestě, sny o ekonomicky a politicky nezávislém a plně suverénním Česku. V geopolitickém prostoru, ve kterém se nacházíme, je to prakticky nemožné. V lepším případě můžeme ovlivnit, zda budeme ve sféře vlivu Německa, dnes reprezentovaného byrokratickou Evropskou unií, a nebo zda budeme ve sféře vlivu Ruska, tedy součástí nějakého východního euroasijského impéria. V horším případě to ani nebudeme moci ovlivnit a velcí hráči se jednoduše domluví sami mezi sebou na "spolupráci". Bohužel nemáme moc na výběr. EU má rozhodně k ideálu daleko. Její rozpad však Česku nic dobrého nepřinese. Právě naopak.
České země jsou dlouhhodobě součástí západoevropského civilizačního okruhu. Pokud tam chtějí zůstat, musí proto něco udělat. Pokud nechceme, aby naši geopolitickou příslušnost určovala dohoda mocných, musíme proto něco udělat. Polsko, které má s Německem a Ruskem hluboké historické zkušenosti, to pochopilo a vydalo se cestou úzké spolupráce s Německem. Polský premiér si s německou kancléřkou tyká, potkávají se téměř jednou za měsíc. Německé ministerstvo zahraničních věcí má funkci náměstka pro vztahy s Polskem a německá a polská vláda pořádají společná jednání. Česko zatím spíše hraje roli kverulanta, který se s nikým moc nebaví.
Musíme jasně říci, že chceme zůstat součástí západu. Musíme začít politicky spolupracovat s Německem na utváření a formování prostoru kolem nás. Musíme se stát jeho spojencem. Přistoupit k tomu podobně jako Polsko. Ve vlastním zájmu musíme udělat vše proto, aby Německo i v případě štěpení unie zůstalo součástí širšího evropského projektu s transatlantickými vazbami. Není důvod, proč bychom nemohli být stejně kvalitním partnerem Německa jako je třeba Rakousko. Není důvod, proč bychom si nemohli v rámci německé unie vytvořit svůj vlastní modus vivendi. Musíme si však ujasnit, čeho chceme vlastně dosáhnout.
Když se o sebe nepostaráme, postará se o nás někdo jiný. A pak budeme zase jenom brečet, že se někde rozhodlo "o nás a bez nás".
