Klausův podpis Lisabonu vstoupil do mého života

Dvakrát za rok se účastním zasedání poradenského sboru jedne západoevropské společnosti, která se soustředí na středoevropský region. Členy tohoto sboru jsou bývalí i současní šéfové různě velkých firem i bývalí politici z celé Evropy. Většinou se diskutují ekonomické otázky. Celková atmosféra tohoto podzimního zasedání byla spíše ponurá, vzhledem k ekonomické situaci v regionu. Co mně však velmi překvapilo byla velmi bouřlivá diskuse týkající se České republiky a zejména toho, zda Klaus Lisabon podepíše či nepodepíše.

A musím říci, že to nebylo vůbec příjemné. Jako občan České republiky, bez ohledu na mé politické názory, jsem se rázem stal reprezentantem těch, kteří si neumí udělat doma pořádek, kteří zaujímají vyděračskou pozici a jsou bezohlední vůči svým sousedům. Vůbec nešlo o to, zdá má Klaus pravdu či nikoli. Řekl bych, že většinový názor průmyslníků byl obdivný k tomu, jak Klaus vedl tuto zemi v 90. letech, jak bezbolestně rozdělil Československo, vyjadřovali své sympatie k řadě jeho euroskeptických tezí, ale zcela zásadně nesouhlasili s tím, že se rozhodl držet v šachu celou Evropu. Benešovy dekrety nebere nikdo vážně jako pravý důvod jeho postoje. A pravý důvod nikdo nechápe, protože jediné co lze v této fázi získat je nezávazná politická deklarace. Většina z nich si myslí, že se náš prezident patrně zbláznil.
V obchodě platí, že se tvrdě vyjednává. Ale když protistrany smlouvu dohodnou, tak při jejím podepisování nikdo nepřidává nové požadavky. Když to někdo udělá, je to považováno za nehoráznost a příště s takovým partnerem už nikdo nejedná, pokud opravdu nemusí. Na všech minulých setkáních jsem se mohl cítit jako občan relativně úspěšného státu, který je součástí západního civilizačního okruhu. Tentokrát jsem byl spíše vnímán jako příslušník zakomplexovaného malého národa, národa, který neví co chce. Klidně mohlo mít Česko výjimku týkající se Listiny základních práv EU jako Polsko či Velká Británie, ale měli jsme si ji vyjednat při dohadování Lisabonské smlouvy. Můžeme si o sobě doma myslet co chceme, ale právě jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že Klausův postoj z nás v očích našich sousedů udělal  méně věrohodné partnery. Málokomu z našich evropských sousedů vadí obsah, tedy samotný kritický postoj či nějaké požadavky, ale většině vadí zcela nevhodná forma jejich prosazování. Mám pocit, že nás to bude v konečném důsledku stát mnohem více, než si dnes dovedeme představit.